Dvě lebky.

Dvě lebky kdes hřbitova v zákoutí

tak svorně již dlouhá ležely léta,

a jsouce si vespolek světem vším,

se dočkati mínily konce světa.

Tak divoce jedna šklebila se

jsouc plísní a mechem pokryta celá,

a holé druhé se dávná kás

a hluboká v čele rána tměla.

„Eh, nudno tu. Čas tak pomalu jde,

a my jsme již dovily života nitě.

Hrob nechce nás – bavme se hovorem.

Nuž, kdos byla dřív, sestro, začni juž hbitě!“

,Já byla jsem ničemou. V Abruzzích kdys

jsem poutníku lebku rozrazila,

a za to pak hrdlo poněkud víc

mi zatáhla zákonů všemocná síla.‘

„Jak dlouho to?“ ,Sama již zapomínám,

však padesát let již bude as tomu.

Poutník se opíral o berlu,

a z římské pouti vracel se domů.‘

„Ha, prokletá! Vrahu můj!“ ,Oh, běda nám!

Pro staletý mír, jenž družil nás k sobě,

tě zaklínám, sestro, zapomeň zas,

ať se starou láskou se snášíme obě!

Však brzy snad k cíli se doplíží čas,

pak chopí nás osudu rameno hrůzné,

a rozhodí od sebe v nekonečno

až na věky ve dva póly různé.‘