DVĚ MATKY.

Maličkého pejska paní mladá, hezká,

houpávala denně na klíně,

avšak svého synka, vzorná ta matinka,

svěřila své chůvě, Frantině.

A ta paní milá svého pejska myla

každodenně k páté hodině,

vždyť to dobré zvíře jí též ruce líže,

proto nesmí hynout ve špíně.

Neví paní mladá, děťátko co žádá –

a pak – o něj ani nestála,

měla to věděti, že bude mít děti,

byla by se ani nevdala.

Dětský křik ji straší, spánek z očí plaší

a klid ruší jeho kňourání,

a než dětem zvykne, hněvem často sykne:

čert byl dlužen tyhle fakany!

A proto Frantina hříchy paní snímá,

a má ráda toho křiklouna,

ne však příliš mnoho, co by měla z toho,

vždyť má bujarého dragouna.

Dragoun je hoch švarný, a proto ví Fany,

že by mohla děti také mít –

a má dítě ráda, jen co slušnost žádá –

lidé by ji mohli pomluvit.

A tak brouček malý ve špíně se válí,

co se paní mazlí se psinou,

a co vojín milý lásku svoji sdílí

dole ve průjezdě s Frantinou.

Paní mladá, hezká, hladí svého pejska

a pejsek jí ruce líže zas,

srdéčko jí plesá, raduje se ze psa

a neslyší svého děcka hlas.

Pejsek šťasten vrčí, přirost’ paní k srdci,

a má paní svou jak matku rád –,

oh, ten úděl matky je tak blahý, sladký –

pejsek moh’ by o něm povídat.

Změnily si role, paní s fenou dole,

jen že fena v boudě bolem řve,

že jí mladá paní vzala pejska z tlamy

a jej miláčkem svým drahým zve.

Historie celá: Paní fenu dělá,

a fena dál bude bolem lkát –

možná, že však paní ustrne se nad ní

a dá jí své dítě odchovat.