DVĚ MATKY. (I.)

Stínem habrů za dědinou

kaplička svou bělí svítí.

Otevřené dvéře kynou:

Pojď se také pomodliti!

Na bílé jí stěny do růžova

vlahý večer jarní záplavu svou vlívá.

V kytkách na oltáři, celá jako živá,

Maria tam Panna Jezulátko chová.

Chová si ho, chová, usmívá se dolů

na toho, kdo dal tu kytku polních květů,

na toho, kdo nese kytku svého bolu,

na toho, kdo zraněn utíká sem světu.

Chová Jezulátko, tklivě se usmívá

na ženu, která denně zde prodlí,

na matku, jež dnes truchlivá

v slzách se vroucně modlí:

„Maria, matko bolů všech,

slyš srdce matky v bolestech!

Dítě mé jediné, Václava mého,

mi zachraň z toho moře zbouřeného!

Dnes rok jsme spolu klečeli

naposled pod tvými krovy,

a od té doby nezřely

jej oči bědné vdovy.

Jen mnoho slz jsi viděla

a vzdechů mých jsi slyšela

zde, Pomocnice milá!

A vyznávám, žes vlila

tak často v srdce potěšení –

však dnes to srdce truchlivé

je bolestí až neživé,

je dlouho, dlouho bez znamení!

I ty lístky, Panno, od srdce tak psané,

které chodily, jak ptáče ke hnízdu se vrací,

nejdou již tak dlouho! Ó, snad vykrvácí

neviděnou ranou srdce utýrané! –

Ke komu mám jenom útočiště vzíti,

ne-li k tobě, jejíž oči celým světem svítí,

jež ho můžeš vzíti, kdekoliv on bude,

pod hvězdný plášť všude!“

A Svatá Panna usmívá se

dál na matku, jež rozplývá se

slzami ve své úzkosti.

„Přec víš, co bylo naší radostí:

víš, že muž můj dobrý poctivým mým věnem

a svou prací dům tvůj sešlý budoval,

až i při tom zhynul, zraněn stromu kmenem,

ale s radostí i tu že obět dal,

že jsme s dítětem mým, pokud bylo síly,

kapličku tvou potom věrně dokončili,

že tu krásnou sochu tvou

sám sem přivez s námahou

hoch ten dobrý, jenž je celou mojí pýchou. –

Ba, tys vždycky zřela v světničku nám tichou,

víš, že potěchy jsme jiné neznali,

nežli Bohu sloužit, lidské mírnit hoře. –

Matko, tvoje láska jest prý jako moře,

což nám nedáš, bychom zas se shledali?“

A Svatá Panna v rajské kráse

dál s oltáře jen usmívá se

na ženu, jež ruce lomí.

„Matko, tak se zastesklo mi

po dítěti mém dnes, po Václavu!

Viděla jsem jeho zkrvavenou hlavu,

viděla jsem ve snách jeho mírné oči

zhasínat. Ó, matko, snad se nerozskočí

srdce mé! Já vím, ty znáš ty boly kruté.

Ale ty jsi aspoň tělo studené

přitiskla na srdce mečem proniknuté –

čím pak potěšíš to bědné srdce mé?

Zase máš své dítě, v nebi zas jste spolu,

i na oltářích jej tulíš v náruč svou.

Snadno je ti ke mně usmívat se dolů,

ale ve mně srdce hyne tesknotou,

mysl má se kalí – vždyť mi všecko vzali,

nejubožší ženu tady zanechali,

mysl má se mate – já to dítě svaté

tobě taky vezmu a nevrátím dřív,

dokud tvojí péčí ze všech nebezpečí

nevrátí se ke mně Václav můj zas živ!“

A bledá žena zoufalá

již po soše se vypjala

a Ježíška, jejž v dávné dny

v šat oblékla kdys brokátný,

s ramene svaté Panny sňala

a s lupem na útěk se dala.

A po polích a do strání

svůj výkřik zvonek vyzvání,

a kvítí kol, by nezřelo,

své oči raděj přivřelo,

a větřík ulekaný sténá,

že Svatá Panna oloupena!

A na oltáři jako živá

se Matka Boží pousmívá,

a ruka prázdná hrozbou není;

je jenom gestem udivení.