DVĚ MATKY. (II.)

Prvním svitem večera mléčná dráha skví se.

Maria Panna milostná po ní prochází se.

Zastaví se, k zemi zří – vidí udivená,

jak jí vzala Ježíška utrápená žena.

Jak by zrak se zarosil... Ale vtom již taky

šumot křídel obrovských slyšet nad oblaky.

Kam to spěje archanděl? „Postoj, Gabrieli!“

Na slovo své královny stane anděl skvělý.

„Kam pak?“ – „„Svatá Panno, víš. Já, jenž v Nazaretu

z vůle Boží zvěstoval vykoupení světu,

že máš syna mít, jsem děl... Viz, tam drzou rukou

žena ti ho vyrvala, zmámená svou mukou.

Musí býti navrácen! Přísný je trest Boží. –““

„Tak, buď vrácen! Ať se jen Gabriel v to vloží!

Ale, poslyš, zdá se mi, Gabrieli svatý,

že jsi mým též dvořanem, musíš poslouchati!

Víš, tenkrát jsi musel též počkat ve svém letu,

až jsem já „Aj dívka Páně“ řekla v Nazaretu.

Slovo Boží stane se, děťátko se vrátí,

ale kdy a jak, až já sobě budu přáti.

Ty, nebeské služby prost, pokdy máš k své pouti,

ale já se nesmím teď odtud ani hnouti,

musím držet, vždyť to víš, ruku svého Syna,

aby nedopadla tíž, jak zaslouží vina.

Jdi a plň i rozkaz můj: Synka vdovy jemně

ochranou svou provázej kolem celé země,

ať zas padne s jásotem na srdce své matky.

Pak i žena ubohá dá mi Dítě zpátky.“