DVĚ MATKY. (IV.)

Zbělely jí vlasy, ústa oněměla.

V kapličce si denně jako dříve kleká

smutná, ale klidná. Dědinka pak celá

horší se a diví, ale jenom čeká,

o Jezule nové nikdo nestará se.

Však to beztoho jen bude vdova zase,

jenom že as čeká, až se Václav vrátí.

Jistě potom oba budou o to dbáti

nahradit, co kterás ruka drzá vzala.

A když nevrátí se? Pak by sama dbala.

Co by s jměníčkem svým vdova započala?

V útrapách a soužení přec ty časy letí.

Bože, vždyť to bude již pomalu rok třetí.

Lístek! „Máti předrahá, živ a zdráv jsem zase,

však se vám zas navrátím v lepším, Bůh dá, čase.

Více psáti nemohu. Buďte mi tam zdráva!

Přes Rus šírou Václav vám políbení dává.“

A zas pak dlouhé mlčení a nejisté jen vzkazy,

a měsíce teď táhnou se a čas se sotva plazí,

a útisk denně všeliký –

však v duši matky veliký

klid nic již nepokazí. – –

V pohorské vísce mnoho se neví,

matička prostá teprv ne.

Jednoho dne však zázrak se zjeví,

poselství letí radostné.

Zda je to jásot, či srdce to steny

ten hlas slzami zatopený:

Národe, vstávej,

na vlastní čelo si korunu dávej!

O čem ti mluvili proroci tvoji,

stalo se skutkem v hoři a boji,

národe vykoupený!

A do poslední dědiny

nadšení požár jediný

se rozšleh v onom dni

a radostně pak v šíř i dál

v ten krásný podzim plápolal,

jak záře vánoční.

Ó svatá dobo, příští Páně

po adventu tak předlouhém!

Tys lékem byla každé ráně,

tak krásným, vyplněným snem,

zřel v tobě každý ráj svůj blahý,

a kde zbyl v srdci jaký žal,

tam člověk, vzdychnuv, zrak svůj vlahý

oddaně k zítřku upíral.

I maminčina hlava sivá

k radosti všech jen mlčky kývá,

pokorně čeká – čeká dál. –

Až přišel večer – u stolů

v blikavém lampy plápolu

ztajeným dechem po vsích kdy četli,

jak do matičky, do svobodné Prahy,

jonáků našich první zástup drahý

vítězným krokem vtáh –

tu v chalupě se jedné dvéře porozletly

a přes ten nízký práh

v baretě modrém junák opravdový

na šíji letí matky vdovy.

„Mamičko!“ – „Václave!“ – Objetí dlouhé.

Hluboký pohled do očí.

Ano, to není mámení pouhé!

Až se jí hlava zatočí.

Večerem vlahým zní Anděl Páně.

„Teď budeš s námi?“ – „„Za krátko.““

„Ale teď pojďme k Marii Panně!“

„„Mamičko, kde má děťátko?““ – –