DVĚ MATKY. (V.)

„Nebylo to smrtelné. Hle, jen jizva malá.

Probudím se v zajetí. Vousatá se smála

srdečná tvář nade mnou. A z té brady jeho

na širokém řemeni z čtverce bronzového

laskavě mi kynula s Dítkem Boží matka.

Polibek jí donesla ruka moje vratká,

a zas oči zavřel jsem. Ale, mamičko má,

věř, že od té chvíle zas byl jsem jako doma.

Dobře o mne pečoval, než mne v špitál dali,

Ivuška můj bradatý. Vždyť jsme se hned znali,

oba věrní synové té, již na řemeni

nosil hrůzou bitev on. V horečném pak snění

zdálo se mi v onen den, jak by Boží matka,

jako z naší kapličky, ale bez děťátka,

prázdnou rukou kynula: „Musíš přijít domů,

abys mi je navrátil!“ – Usmál jsem se tomu,

ale od té byl jsem jist, když ona tak řekla,

že se musím navrátit třebas z hrůzy pekla.

Brzy byl jsem zase zdráv. Pak to putování,

až jsem kdes pod Uralem přišel k jedné paní.

Muž jí padl. Mladičká, měla oči laní

a pak úsměv, matičko, měla ti ta vdova

nebeský a smutný jak Lidka sousedova.

Měla dvorec. Přišel jsem tam jen za oráče –

ona pořád smutnější, nemocné jak ptáče,

s důvěrou tak dojemnou vše mi svěřovala,

až jsem viděl, že mi vše do rukou již dala.

Bylo mi tam dobře tak – ale když ty zraky

do duše mi hleděly, tesknil jsem pak taky. –

Ano, milá matičko, tam v té ruské zemi

všecko je tak bolestné, že i dnes žal je mi,

když si jenom vzpomenu. Jednou, když ta paní

do města mne poslala v svátek Zvěstování,

k službám Božím kynuly zlaté cerkve báně.

Vstoupil jsem – byl ikon řad, taky anděl Páně

Marii jak pozdravil; tu jsem zaštkal v bolu:

Kéž i mně by poselství přines s nebe dolů!

A když tak jsem v slzách stál – hle, tu na rameno

ruka se mi položí. Budiž pochváleno

jméno Boží, který tak sved mne se přítelem!

Matičko, ten vzácný druh byl mi Gabrielem,

neboť slavnou nes mi zvěsť, že dal Pán Bůh milý

čas, abychom otčině volnost navrátili,

aby mezi národy z poroby se zvedla

a na trůně otců svých na věky zas sedla.

Bylo sice bolestno před oči své paní

předstoupit a oznámit své jí odhodlání.

Slzami jsem pokropil laskavé jí ruce. –

Ale tak se zdálo mi, veliké že muce,

nevím jaké, unikám. A pak do družiny

vstoupil jsem a bojoval, strádal jako jiný.

Veliké to byly dny, těžké, ale slavné,

kdy do české duše vtáh dech zas doby dávné,

kdy jsme, jak kdys otcové, směli zase jíti

pod vlastními prapory v boj za čest a bytí.

Co budu já povídat? Písmeno jen pouhé,

byl jsem také v básni té hrdinné a dlouhé,

jež se nese velebná po dálce a šíři

od Karpat přes smutnou Rus celé po Sibiři,

bojem hřmí a žalem lká, buduje svou prací,

až se slavná vítězstvím v domov svůj zas vrací

během slunka opačným, kolem země celé –

jak by na vzdor osudům nesla Spasitele!

Dlouhá cesta, těžká pout, ale všude po ní

zdálo mi se, matičko, že mi v duši zvoní

pozdrav Matky nebeské: obrázečkem v lese,

s věží milým klekáním, jež se v soumrak nese,

celým světem, nejvíc však bolestný a známý

hlas ten zněl mi Francií: svaté Notre Damy,

velechrámy Marie, rozbité tam stály,

němé lidem do duší tolik žalovaly.

Matko, tu jsem pochopil, že v tom svatém boji

vlastně bojovali jsme za čest matky trojí:

za vši lidskost deptanou, za svou vlast tam v dáli –

a za Nebes Královnu, které Syna brali!

Teď jsem zde! Však duši mou svatá bázeň jímá!

Skutečností byl můj sen: rukama, hle, svýma

Ježíška si nechová naše svatá Máti!

Skrze ni se vracím já. Jak se jí Syn vrátí!“

„„Vrátí, vrátí, synáčku, slavně, s díky vrátí!““ –

Starou truhlu otvírá rukou rozechvěnou

a již oba, máť i syn, leží na kolenou:

Zahaleno v bílý šat děťátko, hle, svěží

na staré tam postile pokojně si leží.

Venku černou oblohou drobounce se sněží.