DVĚ MATKY. (VI.)

Bílý, svatý, štědrý den.

Zas zří soumrak do oken,

ale kapli slavná záře

zalívá, a od oltáře

mluví k lidu starý kněz:

„Svatý, štědrý večer dnes.

Maria Panna děťátko Boží

v náruč svou jímá, v jesličky složí,

její je, její, Boží Syn!

A třebas i trochu v náruč jej vloží

pastouškům, kteří k jesliček loži

spěchali ze svých doubravin –

přece zas bere jej, její je dnes,

a nesmí ani Herodes

vyrvati matce poupátko její – –

A dnes by lidé, v beznaději,

a dnes by lidé, svedeni mukou,

chtěli svou hříšnou ubohou rukou

s oltářů svých a od sebe rváti

Syna a Máti? – –

Ale vím, že poblouzení

každé vinou stejnou není.

Hle, zde srdce v žalném zmatku,

hle, zde bolem chorá hlava,

s prostotou však víra pravá

v dětinském svém zasáhnutí

Matku Boží k činu nutí:

Na souboj zve matka Matku!

Jaká výzva! Ku pomoci

celé nebe v boj se řítí!

Svatá Panna ne tak mocí,

láskou chce jen vítěziti,

bojovat chce láskou jen.

Ale pak, když zvítězila,

matce syna navrátila,

také ona chce zas míti

Synáčka v svůj štědrý den!

Pojď již tedy, usoužená

ženo, dnes tak potěšená,

a jak ruka tvá kdys vzala

Dítě z loktů mateřských,

tak ho ulož zase v nich,

jemu budiž za vše chvála! –

A vy všichni v zemi celé,

jichžto srdce prázdné sténá

jako náruč otevřená –

nastolte zas Spasitele

v svatyni těch srdcí svých,

aby ve všech českých ústech

znělo dnes jak v jednom úle:

Sláva Bohu na výsostech,

pokoj lidem dobré vůle!“

A před oltář jak proměněna

se synem předstupuje žena,

a napřažené ruce její

Ježíška v rouchu brokátném

zas Marii Panně navracejí.

A lidem němý úžas běží –

a ejhle, v tichu posvátném

se ode dveří dere s těží

děvuška jako májový květ.

Jak nemá se jí ručka chvět,

ručka, co třpytnou čelenku nese,

a hlas, jenž v tichu odezve se:

„Ježíšku, tvůrci divů těch,

z krvavých slz české země,

z granátů dívky v korunku stkán

ten vínek v dík buď věnován.“ –

Ach – snad mnoho prozradila!

Oči se klopí. Jediný vzdech,

skloněné tváře hoří tak temně. –

„V dík? A za co, Lidko milá?“

Ne, dnes nic již nezjeví.

Však, kdo chce, ten dobře ví.

„Lidko, Lidko, v srdce skrejši

záblesk jenom nejtajnější,

nesmělý, však nejněžnější –

ten že by se vyplnil?

Kdo by tolik byl kdy snil?“

V slzách blaha celá září,

rajský nach ji oblívá.

Bože, tolik, tolik štěstí! –

Vánoce kol cítil kvésti

v dál po celé české zemi

samých květů závějemi,

a Máť Boží na oltáři

s dítkem svým se usmívá. –