DVĚ MATKY.

Za tu jednu napsali to

za cypřišem do kamene:

Nenechávám vás tu, děti,

navždy nějak opuštěné,

na mé srdce vzpomínejte,

po kratičké věru době,

matkou jsem vám přece byla –

přijdu, poberu vás k sobě...

Cypřiš na strom dávno vzrostl,

kámen už se rozpadává,

hořký smutek s nebe padá...

O čem sní to tvoje hlava?

Jaký hlas jen zrodil se to

v chmurách časů, v jejich zlobě?

Zní to jako harfa zlatá:

Přijdu, poberu vás k sobě...

Jaro je... Jdu slepý květy

dětsky oddán věcem vyšším...

Druhá matka mluví ke mně,

je to Země, já ji slyším...

Jak by ruce podaly si,

dívaly se na mne obě –

okamžik – a jen se zřítím,

poberou mne prostě k sobě.