DVĚ MOHYLY

Jaks šuměla do srdce mně,

Ostravice, ve příboji,

dvě postavy z teskné země,

neuhnete z duše mojí.

Mělas hladké, tmavé vlásky,

jméno podle řeky rodné,

vysoká jak topol vlaský:

proč jsi zhasla, neuhodne

moje píseň nad mohylou.

A ty, který ze Sibiře

proklestil sis dráhu silou,

bodákem do prsu míře

všem, kdož chtěli zadržeti

tém legií na pochodu,

pod mohylou lépe je ti.

Střemhlav padls v sinou vodu.

Proč – má píseň neuhodne,

otázku mou neukojí.

Dvě figury země rodné,

žijte v teskné písni mojí!

Život prostý oba žili,

nesetkali, neznali se.

Oba dva se postavili

na břeh bujné Ostravice.

Co tě hryzlo v žití pouti

v klamech starých, v šalbách nových,

nemohl jsem uhodnouti

ve tvých očích sametových?

Ty, cos přišel od Amuru,

vavřínem se neozdobíš,

nebudeš se hnáti vzhůru...

a kam půjdeš a co zrobíš?

Budeš rubat smolné suky,

les beskydský chleba dá ti,

nikdy nenastavíš ruky,

nebudeš se holedbati.

Prostý muž – ty nemáš míti

na chytráků slávě podíl,

nebudeš se v prsa bíti:

„Já jsem, jenž vás vysvobodil!“

Žore, žij v mé duši žárem

ve svém dýmu siném, šarém,

ve svých lesích, ve svých stráních

a s národem prostým na nich.

Žore, v létě lučinami,

v zimě dýmem voníš jemně,

však rok celý ze tvých strání

mluví do mne smutek země.

Žiješ v duši jako mládí,

jak vzpomínky bledé, staré,

kterých osud nevyhladí,

nevytiskne, Žore-Žáre!

Hoď do Ostravice pěny

nežádaný žití dar!

Zasmušilý, zamračený

hledí dolů k vodě Žár.

Šumná řeko, bystrá řeko,

beskydská ty krasavice,

poneseš mne, vezmeš s sebou,

Ostravice, Ostravice?

Nes mne, nes, jak neseš píseň,

nes mne, nes, jak neseš hoře,

píseň mladé ženy v poli,

hoře těch, kdož za Olzou jsou.

Zavanuly temné vlasy,

zablyskly se tmavé oči,

zoubky stiskly dolní ret,

zasvítily bílé paže,

skočily v proud pružné nožky

naposled a naposled.

Nes ju, nes, jak neseš píseň,

nes ju, nes, jak neseš hoře,

píseň mladé ženy v poli,

hoře těch, kdož za Olzou jsou.

Z černých vlasů pod vln sněhem,

lemujících ji jak šlář,

jak kalina nade břehem

hledí dívčí spící tvář.

Co tě žere, co tě rmoutí,

co tě v říši stínů žene,

nemohl jsem uhodnouti

ve tvé tváři zamračené?

U Bachmače hřmělas hranu

vrahům, hřmělas u Zborova,

dnes poslední vydáš ránu,

věrná družko goralova!

Stál nad břehem, v ruce družku,

Žor před okem, řeku vzadu,

vyzul bot a nabil pušku,

nasadil ji pode bradu.

Červený pruh obemyká

šíji, jako rubín svítí:

křivá šavle bolševika

blyskla tu v zrcadle žití.

Nes mne, nes, jak neseš píseň,

nes mne, nes, jak neseš hoře,

píseň mladé ženy v poli,

hoře těch, kdož za Olzou jsou.

Slyš, jak Ostravice pěna

hučí, zvoní, syčí, lká,

a na vlnách rozprostřena

surová tvář goralská.

Nes ho, nes, jak neseš píseň,

nes ho, nes, jak neseš hoře,

píseň mladé ženy v poli,

hoře těch, kdož za Olzou jsou.

Hraje voda vlasem ženy,

kosmou muže vlny var:

nepohnutý, zamračený

hledí k Ostravici Žár.

Hřbitove, v mé žiješ víře,

kde děvucha leží spící

a rek tichý ze Sibiře,

hřbitove nad Ostravicí!

Kalino, děvucho šumná,

hlídáš, co se nenavrátí,

kalino, křovino dumná,

budeš nad mým hrobem státi?

Mluvíš s hvězdou; hvězdy plynou,

všecko vidí, všecko vědí:

mohyly dvě pod kalinou,

nedáte mi odpovědi?