DVĚ MUŠKY.

Za zimních večerů sněživých,

když srdce usychá steskem,

kol lampy mé se míhají

dvě mušky s kovovým leskem.

Co den je vítám, hostím též,

můj smutek znenáhla taje,

a prášek z cukru jim zdvořile

dám vždycky v krůpějku čaje.

Ty hody! A zas frr... do výše,

vesele honí se kolem,

sedají na skripta, na knihy,

jsou pány nad celým stolem.

Až kdysi jedna z nich zmámena

neb z bujné svévole spolu

se vrhla přímo v plam zářící

a mrtva dopadla dolů.

Jen druhá zbyla. V mé samotě

co večer lítá a bzučí,

vždy moudře plameni vyhne se

a mne též moudrosti učí.

Vsak nevím – kolem když míhá se

ta muška s kovovým leskem –

co líp, v ráz skončit bol života

či dále zmírati steskem?