Dvě Myši.

Myšky Lizetky, co žila u dvora

Krále Chlebbora,

Fantazý se maně chytí,

Že chce zvědět, jaké na vsy živobytí.

Vyjdouc tedy po stole

Do pole

Navštíví tam milou, známou myšku

Pannu Hryžku.

„Jak se daří, Panno?“ „Dobře, chvala Bohu.

Jako myšce v stohu.“

Nyní hospodyně, z cti se těšíc velice,

Běhá semotamo; vynáší ven z lochu

Trochu

Hrachu, žita, pšenice;

K tomu cosy ovsyny,

Nahryzlé y kousek slaniny.

Neboť uvažujíc, že se sotva čeho

Slečna nádherným tkne pyskem z toho všeho,

Chtěla aspoň z potrav rozmanitosti

Zavděčit se Jejímilosti.

Nyní dvořka, stav svůj blažíc jedinko,

Lítosti jí tonem vysokého světa,

„Žel mi tebe, praví: chudinko!

Že tu v psotě té svá mladá trávíš léta;

Mohouc vše, co hrdlo ráčí, míti,

Nač se v té tu bídné pustotě

Hluché posvětiti samotě?

Semnou pojď! a zvíš, co jest to žíti.

Slepý jakýs los tu na světě.

Ží jak ží; smrt zachřestí a pojme tě.

Načby potem, posty tvé tu mělo

Mořiti se tělo?

Zanech o budoucnost všeho nepokoje,

Co dnes užiješ, to tvoje.“

Měšťka, řečí výmluvnou, a morálí tak lehkou,

Namluvila Hryžku, selku křehkou.

Jdou. Y lezouc jako po břichu,

Krčí se, jakž opatrnost káže,

Pominuvše koček stráže,

V panský dům se vkradnou potichu.

Lizetka, jak podkasaná hospodyně,

Běží honem do kuchyně.

Selka bleskem stříbra, zlata

Živě byla jata.

Což když zvětřila tam křehké mazance,

Sladké cukroví a chutné týkance?

Nyní Lizetka tu selskou pannu

Perském klade na Dyvanu.

„Vězto!

Povídá: Teď víš, co ves a co je město.

Zavadíliž k vám kdy vaších do budek

Něco z okras těch a nebo lahůdek?

Požívej teď!“ – Samé pochoutky jí nosý,

A by chutně jedla, zajedno jí prosý;

Sama napřed, nežli čeho podá hosti,

Z slušné lízne uctivosti.

Hryžka, při rozkošné zvůli, jídle, pití,

Blahoslaví panských Myší živobytí.

Spadne koš. Y hrozným hlaholem

Třaskne na zem pod stolem.

Třeskotu se besednice uleknou.

Hupky s Dyvanu. V tom za kliku se béře,

Hřmotem otevrou se dvéře,

Strašně náramní psy zaštěknou.

Krutou hrůzou Myši užaslé v té době

Ledva trefí do škuliny obě,

Běda! křičíc, běda! nastojte!

Utichlo. Tu dvořka naše:

„Ne tak plaše,

Panno! vece; nic se nebojte!

Ještě, jeli libo, kousek křehotinky,

Nebo cukrovinky.“

Ale selka, sotva ještě ducha popadajíc,

Praví, pryč se ubírajíc:

„Zdráva buď! a mívej sy tu rozkoše

Na koše!

Žijíc v poli, v bezpečnosti, v pokoji,

A ne, jako vy tu, v strachu, hrůze, rozbroji

Přijmuť radč tam zavděk slaninou a hrachem,

Než tu hedbávím a cukrovinou s strachem.“