Dvě noci. (II.)

Jak hýřila luza! Hýřila v onu Noc šedivou,

že umíral Rok dle špinavých kalendarií.

V tu massu napilou, páchnoucí, punčem kouřícím třeštivou,

Noc, zbudíc se, mrazila znuděných do orgií.

Jak starým vše!. Též se nudila s duší jak patrno truchlivou

Noc, kterou zbudil šum davů a křiky, jež echem tmou bijí.

Na slizkou chlípnost nahoty ženské v hodinu vášnivou

mdle zřela, ponuře v stíny průsvitných žaluzií,

a byla bez hvězd, tichá a studená, jako vězení,

hnus, odmítnutí, těžká nenávist, záměr zlý

v ní podloudně klíčil a výsměšek v jejím mlčení,

a pohrdání dětmi Světla lživého, hračkami jich,

a jejich Pláčem a jejich Radostí, znavil ji Hřích,

jich vážné Pravdy i Žert jich oplzlý.