DVĚ OČI.

Za dlouhých nocí na vás myslívám,

za dlouhých a mlčících nocí,

vy hluboké, tmavé dvě oči.

V samotě tajených vzpomínek,

když uprostřed noci v slzách spí

ta, která dala vám hloubku svých zřítelnic,

v samotě hořce zrající bolesti

jak na vás myslívám,

vy hluboké, tmavé dvě oči!

To byly dvě pohádky,

ty veliké a tmavé dvě oči...

Prosím vás, kteří jste viděli

jedenkrát velké ty oči,

ty oči mého dítěte,

svědčte mi, prosím vás!

A přece jen nikdo z vás,

z vás nikdo je neviděl,

když procitly v poduškách,

dvě zamžené hvězdy,

z vás nikdo se nedíval na ty dvě oči

jiskřící u prsou matky,

ty oči mláděte,

jež dovedlo hýřit už

a milovat, milovat život!

Jaká jen smutná je to dnes noc...

Dokola spějí hluboké lesy

a nad nimi vysoko, vysoko

kmitají zářivé hvězdy,

a já tu sám v hluboké půlnoci

vzpomínám na vás, vy zlaté dvě hvězdy.

(Za hory, za lesy,

do jakých dálek,

kam jste to zapadly,

zlaté dvě oči?...)

Na ten váš pohled poslední,

na divný ten pohled vzpomínám.

Co chtěl mi jen říci ten pohled, proboha,

co chtěly mi říci ty hluboké oči!

Z takové dálky cizího světa,

z neznámých končin tajemna

se na mne upřeně dívaly

ty veliké, hasnoucí zornice.

Já vím – něco úžasně smutného

chtěly mi povědět velké ty oči,

něco tak drtivě smutného,

čeho se ani domyslet nesmím

beztrestně pro celý život...

Mlčící půlnoc jde kolem mých oken.

Jak že jsi zpívala nad jejich kolébkou,

ubohá ženo má, tu svoji píseň?...