DVĚ PÍSNĚ (II.)

Oj, slunéčko, tys též se na mne smálo

a pěšinu mou žitím zlatilo –

což srdce bilo, oko žhavě plálo!

však najednou ses v mraku ztratilo.

Jak dávno tomu... Potom zřídka šlehly

mi pozdravy tvé v cesty oné pruh,

jen usmál jsem se, stíny kolem lehly,

a úsměv, než se rozvil, opět ztuh.

I pěšina má zapletla se kdesi,

jdu bez cíle a nevím, kam a nač,

a jenom dálky za horami, lesy

zní ke mně cos jak prsou starých pláč...