DVĚ PÍSNĚ LÁSKY. (dle motivů Afghanského básníka Miry.) (I.)

Seděl jsem v své těžké dumě,

v srdci dýku rozloučení,

když tu stála náhle u mě

překvapivši moje snění.

V srdci dýku rozloučení,

srdce odnesla mi v spárech,

překvapivši moje snění

ztopila mne v nových žárech.

Srdce odnesla mi v spárech,

vlastní krví teď jsem rudý,

ztopila mne v nových žárech,

já jsem její derviš chudý.

Vlastní krví teď jsem rudý!

Na hrudi dvě kdoule nese,

já jsem její derviš chudý,

ret se po těch kdoulích třese.

Na hrudi dvě kdoule nese,

perly na místo má zubů,

ret se po těch kdoulích třese,

vím, mne sřítí ve záhubu.

Perly na místě má zubů,

na jazyku cukr nosí,

vím, mne sřítí ve záhubu,

ač mé srdce lká a prosí.

Na jazyku cukr nosí,

žebrák já se plížím za ní,

ač mé srdce lká a prosí

ráno, večer, bez ustání.

Žebrák já se plížím za ní,

spím na prahu její dveří,

ráno, večer bez ustání

pláčem se mi oči šeří.

Spím na prahu její dveří,

neb jsou sítě její vlasy,

pláčem se mi oči šeří

pouhým zjevem její krásy.

Ba jsou sítě její vlasy. –

Roztáhni je, dívko milá,

pouhým zjevem tvojí krásy

bys mne v sítě polapila!

Roztáhni je, dívko milá,

staniž se, co má se státi,

bys mne v sítě polapila,

bych tě přestal proklínati.

Staniž se, co má se státi,

raděj sama postůj u mě,

bych tě přestal proklínati

sedě v svojí těžké dumě.