Dvě písně vody.

Z šeré lesa dáli zní hučení –

vody hučení! –

Jak ta píseň lehce strasti v rozkoš promění!

Z dáli pěje, pěje, pěje,

ozývá se z lesních skrytů,

těchu, mír mně v duši leje,

srdce hloubí sladce chvěje

plna citů, plna citů...

písní tou, tou, tou

sny mě k sobě z světa zvou,

v bujný vidin karneval

rozplývá se žal, můj žal,

žal, žal, žal,

srdce moje zrývající, týrající žal! – – –

Z lůna stmělých skalin zní hučení –

vody hučení! –

Jakým duši citem bolným píseň ona rozpění!

V hloubi duní, duní, duní,

ozývá se z bezdných tůní,

srdce do zoufalství ze sna

jímá,

jako bouře běsná –

velebná a děsná

hřímá

z nitra šedých, smutných skal:

poslouchám a málem bych se rozplakal...

Žití marných let,

žalů, běd

vzpomínám si, zarosený maje hled!

Prsa má se vlní, vlní,

srdce moje plní

onen žal, žal, žal – můj žal,

na dně duše dřímající,

prsa bolem zrývající žal...