DVĚ PÍSNIČKY O SLOVENSKU. (I.)

Poslechněte píseň, páni,

o nešťastné panence,

národní jež vyšívání

na šumné má halence.

Ve věku jsouc ještě jarém,

křehounkého tělíčka,

dostala se dětem darem

od štědrého tatíčka.

Jak by rodnou byla sestrou,

tak ji měly rády mít,

láska mohla loutku pestrou

v lidskou bytost proměnit.

Oživnouti měla divem

v dobrých dětí náruči,

duši mít, jež v těle živém

v tisíc květů rozpučí.

Ale běda! Místo lásky

sobecký se vztýčil chtíč!

Škoda dětem zlatovlásky,

dobrý pro ně z hader míč!

Místo aby láskou vřelou

pozvedly ji do nebe,

každé chtělo pannu celou

uchvátit jen pro sebe!

Jedno chytlo za hlavičku,

druhé ručky, třetí trup,

servaly se o družičku

jako šelmy o svůj lup.

Hlava, údy utrženy,

nepoznáte panenku –

a zlé děti nakokšeny

kaboní se v přístěnku.

Výčitkami na se saží,

zdržujíce vzteklý pláč –

tatík mrzut na zápraží

hledá, kam dal karabáč...