Dvě podobizny.

Kde píšu sám, na bílé stěně

dvě podobizny staré visí,

já zadívám se často denně

v své praprabáby vlídné rysy.

Ten její zrak jak byl as krásným!

Má bílý šat, jak sníh je ranný,

má bílý čepec s krajem řásným

a modrou stuhou ovázaný.

On, v tmavě modrém těsném fraku,

jejž v předu sněžný jabot zdobí,

má moudrosť stáří ve svém zraku

a u vlásenky cop své doby.

A jak se na ně dlouho dívám,

jak zázrakem když svět se mění,

o starých zpustlých parcích snívám

a šedé zámky vídám v snění.

Ty dvorné tance, hlučné plesy

a sochy, skříně vykládané

a hony, které hřměly v lesy,

a krby, v kterých oheň plane.

A v tiché síni, kam den svítí,

k své práci skloněn nad knih stohy,

pak slyším ještě dlouho zníti

a dlouho zpívat lesní rohy...