Dvě povídačky.

Jest báje v našem národě,

tož pověst známá všude:

Až v nejkrutší kdys nehodě

vlast naše česká bude,

pak svaté vojsko blanické

že ze spaní se vzchopí

a podle staré „husitské“

zem krví vrahů skropí.

A jiná šprýmovnější jest

pohádka o Vaškovi,

jenž nepřátel nemoha snést

pohledu, skryl se v křoví,

kdež trpělivě bodat dal

se do prsou i boku,

až teprv pak je notně spral,

když mířili mu k oku!...

Když obě tyto pohádky

dle sebe položíme,

tuť smysl věru překrátký

z nich obou obdržíme:

Jsmeť národ-Vašek, jenž si ran

lecjakých málo všímá

a v prsou svých má skalný stan,

v němž obří síla dřímá.

Až nejkrutší pak bude žal

nám v ňadru přehluboko;

až vrah, jenž často do nás ťal,

nám bude mířit v oko:

pak pukne Blaník – naše hruď,

a Vašek z nás vyskočí,

jenž s nepřáteli – Bůh je suď!

pak divně pozatočí!!