Dvě růže.

Na hřbitově blíže dveří

dva jsou hroby osamělé;

kdo tu ve tmě jejich leží,

nehlásí ti pomník žele.

Přišlo jaro. Na sousedních

hrobech růže rozkvétají,

a větérkách o poledních

k sobě jako v náruč vlají.

Přišel mladík – oheň vřelý –

na hrob otce pro žehnání,

přišla dívka v čistém želi

pro matky lkát milování.

Když mladíku oči zvlhly,

panna když se pomodlila,

po růži si z keře strhli,

dvě ňádra je uhostila.

Rozešli se. A když k hrobu

přicházeli v touhy hnutí,

spatřila je dobu jednu

luna v lásky obejmutí.–