Dvě růže.

Zúpěl otec s matkou. – Třetího dne v šeru

v rouše nevěst s pláčem pochovali dceru,

muzika jí hrála, vyzváněli hrany,

naříkali dívky, mládenci i panny.

Růží keř jí vzrůstal u hlav: jarní chvíle,

neměl květů kromě jedné růže bílé,

ta však na hodinu čilých vánků spěchem

všecko zčarovala líbezným svým dechem.

Bloudil junák krajem; k hřbitovu jel v bludu,

utrhl tu růži: „Těchou mít tě budu:

bez růží jsem trávil dobu války celou,

náhradou mi dýchej v síňku osamělou.“

Za klobouk dal růži, vesel domů kluše,

prodchnuta je síňka, nadchnuta je duše;

do vody svou kořisť sličný junák staví,

co ji spatřil, nijak nechce mu jít z hlavy.

Na lože si lehá; měsíc nebem kráčí,

vzdychá junák, chví se; zdá(li se co spáči?

Zdá! – květ roste, roste, z něho dívka bledá

ve svatebním šatě tajemně se zvedá.

K junákovi kráčí, bílou ruku dává:

„Růží vzal’s mi duši, hledám svého práva,

tvé chci za ni srdce; dej mi políbení,

juž pomoci žádné mně i tobě není!“

Za ruku ho béře, kloní se a shýbá,

na dumavé čelo přítulně ho líbá,

něžně usmívá se, na ňadra ho vine...

junák probouzí se, všecko rázem hyne.

Zmámen procit junák: „Sen byl!..“ Leč den vterý

zase z růže vstává dívčiny stín šerý,

rychle přistupuje ku snícího loži:

„Zlíbej mě, ó zlíbej, je to vůle boží!

Dávno jsi mně souzen, já souzena tobě,

růží jsem ti vzrostla na zánovním hrobě,

zlíbej mě, ó zlíbej, vřele, z ňader hloubi,

jak se milá s milým v blaha době snoubí.“

Za ruce ho béře obě, níž se shýbá,

na čelo i líce roztouženě líbá,

mile usmívá se, na ňadra ho vine,

junák probouzí se, všecko rázem hyne.

Zděšen junák vstává... „Sen byl!...“ Leč den třetí

přízračný zjev dívky zase k spáči letí:

„Dej mi políbení,“ prosí, lká a vzdychá,

„nevěstě jak sluší z lásky od ženicha.

Jinak míru není mně a tobě taky,

bloudit by nám bylo věčně mezi mraky;

vzal jsi moji duši, mým je srdce tvoje,

sic budeme oba v hrobě bez pokoje!“

Kolem krku béře, níž a níž se shýbá,

na skráň, líce, ústa horoucně ho líbá,

směje se a k ňadrům vášnivě ho vine,

ji navzájem junák – doba v půlnoc plyne.

Šílen hoch se budí – k uvěření stěží –

bílá růže svadlá na srdci mu leží;

její ret však tajně ve světničku šerou

dýchá netušeně vůní tisícerou. –

Strádal od té chvíle švarný junák mladý,

nebylo mu léku, nebylo mu rady;

v oku jiskra hasla, srdce v ňader těsnu,

tvář(li zruměněla, bylo pouze ve snu.

Vedle hrobu s keřem nový kopat káže...

Skonal, růži k prsám tisknou svadlé páže,

muzika mu hrála, vyzváněli hrany,

plakali junáka mládenci a panny.

Vsadili též jemu keř jak dívce prve;

nezkvetl krom jednou růží jako z krve,

ale divno věru, jara mocná síla

na druhém též keři květ zas vynutila.

Květ ke květu stále kloní se a shýbá,

jak když milý milou objímá a líbá,

urvat růže nikdo zde se neodváží:

duše jsou, dí pověsť, hrobu toho stráží.