Dvě sestry.

Dvě sestry kvetly v mladosti

Tak krásně jako máj;

Z nichž starší v lepké marnosti

Zvolila sobě ráj.

Však druhá žila v čistotě

Oblíbíc sobě ctnost,

Kochajíc se jen v samotě,

V ní našla blaženost.

„Ty nevíš, co jest šťastný svět,

Jen sestro mrháš čas:

Požiti máme jeho květ,

Nevrátí se nám zas.

Manželský oškliví se stav,

Jest zhoubce radosti,

Jest pouhá strast, a trudný dav:

Štěstí žít v zvolnosti.

Smutný jest život v krajině,

Neznámý nový kroj:

V Praze je práce jedině

Zpěv, plesy, krásný stroj.

Kde kráčím, švarní jinoši

Po mně se třeštějí,

A hledím na ně v rozkoši,

Když se mi klanějí:

Tu prosý vroucně mnohý hoch,

Že zajde milostí;

Tu chválí, ponižuje noh,

A líbá vroucností!

Jako když růže v podletí

Svá ňádra rozvije,

Co krásného jest, přiletí,

Rozkoše požije.

Jak zakuklené kvítečky

Brouk každý nechá stát,

Tak o studené dívečky

Kdo z milků bude dbát?“

Dí druhá: „Sestro bezbožná,

Jak tvá čest zhynula,

O, jakby mátě nábožná

Nad tebou ztrnula.

Kdo tě ctí, podvodný jen svět,

Čest jeho jest jen klam,

Vábení jeho jest jen jed,

Kdo ssal jej, – jest ten tam!

Zbaven jest duch tvůj svobody,

Chlipnosti otročíš,

Na tebe pustí nehody,

Než se jí vytočíš:

Nepřítelkyně vlastních jest,

Plodí jen tesknosti,

Odjímá statek, zdraví, čest,

Přivádí k tuposti.

Blažeji žíti nevinně,

V čistotné lásce plát;

Jednoho ctíti jedině,

To káže ctnosti řád.“

Smích z ní sy strhla světačka,

Že mrhá štěstím bloud,

Že jest předc pravá sprostačka,

To že chce světa proud!

A ploula v marné slepotě,

Kam vicher světa vál:

Druhá zas žila v čistotě:

Která z nich přišla dál?

Jak brzy chlipnost pozřela

Světačce spanilost,

Zhyzděná osamotněla,

Teď se jí štítí host.

Mladostí tuze kvapila,

Pozdě sy naříká,

Svou krásu, statek ztratila,

Mrzkostí opyká!

Když sestra v štěstí oplývá

Blažená v milosti,

A v manželstvu teď požívá

Nezhoubné blahosti.

Chování v mládi nevinné

Vzbuzuje vážnost, čest,

Y zachovalost nezhyne,

Ta v stáří bude kvést.

Dvě cesty vedou k blahotě:

K nepravé rozkoš, svět;

Do lůna padnou lákotě,

Nelze se vydrat zpět.

Tam vede drsnou cestu ctnost

Na příkrý bláhy hrad:

Chcešli mít šťastnou budoucnost,

Řeď čistotou se mlad.

Jest základ bláhy poctivost

A zachovalá čest,

V ní bydlí štěstí blaženost,

Nedejte sebe svést.