DVĚ SESTRY

Dvě sestry přišly ke mně zas,

kdy smuten sám jsem stál;

té prvé lící tichý jas

a růžový smích hrál –

kol družky její ponuré

dech hrobový jen vlál.

Té prvé oči zářily

andělskou něhou tak,

lilie, růže rozvily,

kam hlédl její zrak –

a druhá zrak má milenky,

jež zhynulých zří vrak.

Ta prvá Rozkoš, Myšlenka

ta druhá sestra je.

Vládkyně, sladká milenka,

zve prvá do ráje,

leč smutná sestra zlíbá tě,

když sám jsi, zoufaje.

A hovoří tak: Neváháš

svůj život v oběť dát,

leč sotva oběť vykonáš,

démona zříš se smát:

nejbolestnější okamžik

je s pochybou se rvát!

Je trpký každý velký čin

a bolest skryta v něm!

Líbezný klam a sladký zhyn

my mroucím ždáme rtem,

jed opojný a nádherný,

kde hoří číše lem.

Šílenče sladký, cítíš jej

v svém nitru hlodati?

Slyš zpěv, v němž zpívá beznaděj

v propastné závrati!

Zří na tě zrakem krvavým

ti, již se nevrátí. –

Na zemi i v snů oblacích

dvou sester těch je stan.

Slyšíš-li prvé čistý smích

u rajských zvonit bran,

jdeš s druhou výš, nechť krvácíš

z nesčetných těžkých ran.

A přece obě sestry jsou

a stejně drahé ti.

Prožil-lis rozkoš zářivou,

bolestí posvětí

ji smutná sestra Myšlenka

bolestnou něhou svou.

Toužící srdce, stiš se, stiš!

Dvě sestry s tebou jdou:

dal’s něhu prvé opojen,

daň druhé krvavou –

dva démoni, dva andělé

jdou vezdy s duší tvou.