Dvě sestry.

Manželství, ač mnoho dosti

Jich se vsvětě zdařilo,

Jak to Šacuňku a Ctnosti,

Žádné lepší nebylo.

Těm se spolu narodily

Roztomilé dvojčata.

Rozkoší jích stálou byly:

Pěknéť byly děvčata!

První krásné, živé, hnědé,

Jméno mělo Milosti.

Druhé skrovné, tiché, bledé:

Říkali mu Věrnosti.

Tam té každý obět pálil,

Tuto každý miloval;

Každý obě ctil a chválil,

Každý obě liboval.

Holoubcy dva unich bděli;

Vlásce, jak je vídáme,

Nadedveřmi nápis měli:

S sebou jen se kocháme!

Tu má vadu Milost živá,

Což jí vštěstí překáží,

Že je tuze podezřivá;

Mžíknutí ji uráží.

Bojíc se y stínu svého,

Dost se Věrnost hleděla,

Oka sestry bedlivého

Spustiti se nesměla.

Jedna zadruhou kdy vzdychá:

Vijíc věnec kvítnatý,

Zapejří se Věrnost tichá:

Zefír dmychnul křídlatý.

Milost nani okem švíhne,

Zostra na ni pohlédne;

Tu se Věrnost honem zdvíhne,

Obrátí a pozbledne.

Ach! toť Milost vsrdce sekne.

Tak, o B* * vmžiknutí,

Rozdvojí dvě sestry pěkné

Jedno větru dmychnutí.

Což jich čeká? vsmutné době

Slze, hoře, hryzení.

Přivedou však hnedky obě

Ctnost a Šacuňk ksmíření.