DVĚ SESTRY.

Ty, jež se valíš jako orkán divý,

co moře vysouší a hubí nivy,

jež duníš hromem a máš křídla orlí

a v oku plamen proroka, jenž horlí,

jež vítězná vždy v nach a zlato tajíš

své nesmrtelné vděky, která bájíš,

jak pohneš rtoma, prostory a světy,

bez konce, hudbo velká, zářné vzněty

jež budíš děs a úžas v posluchači:

Jak často v nocích dlouhých, v hořkém pláči

jsem tebe vzýval, velká matko bohů!

Ty rovna mystickému ptáku nohu,

unášíš duši v plamen vlastní touhy,

ji vrhajíc, že cítí, fantom pouhý

jak celý život je a vetchá třtina!

Jak různá je tvá sestra a jak jiná!

Ta hrdliččině písni naslouchajíc

neb sama s echem na schovanou hrajíc

jen bosou nožkou rosnou trávu čeří,

o pestrá vajíčka se stará v keři,

u krbu sedá, kolébavku zpívá

a dětem buclatým se do snů dívá,

a jako Psyché cloníc lampu rukou

zři kolébána cvrčků jednozvukou

a tichou písní myšlénka jak zvolna

ve ňadru dýše veselá či bolná,

jež básníkovi, když noc juž se sklání,

z úst hází poupě růže v chvíli ranní:

O písni vděku, ticha, kouzla, něhy!

Ty znáš, čím dmou se dívčích ňader sněhy

pod živůtkem, jenž sotva zadrží je!

Tak různé, jste přec jedna poesie!