Dvě sestry.

Dvě sestry jsou, a podobny tak sobě

jak v kytce růží květu květ;

však říc’ mi nelze, kterou z nich mám radši,

– zda starší snad, či spíše onu mladší –

neb stejné věru drahy jsou mi obě

a rovně vzácny pro můj svět!

Ta prvá vždy je smutná víc a bledá,

ta druhá svěže ruměnna!

Snad v srdci této – jaro květe vonné,

a bolest snad – se dotekla juž oné,

že s touhou jen krb domova vždy hledá,

a neláká ji proměna...

Jsouc pečliva a pilna jako včelka

dlí stále doma u šití,

a chvíle teskna útěchou si krátí,

že bude líp, až z venkova se vrátí

zpět sestra mladší, hezká učitelka,

s níž bude pak se těšiti!

Ó, den ten spolu svátkem je i pro mne:

já s touhou němé otázky

ten vítám čas, kdy opět je mi přáno

pak obě slečny u okna zřít ráno,

i večer zas, když do své jizby skromné

se navracejí z procházky...

A dosti v tom, že přízniv je mi osud –

já vděčen žehnám jeho hrám!

Zjev sester oněch vábí tak mne k sobě,

že cítím sám, jak vroucně rád mám obě:

tu mladší proto – že jí neznám dosud,

a starší proto – že ji znám!