Dvě sireny.

Na strmých skalách

pustého břehu

sirena svůdná –

vidina bílá

nadzemské krásy –

sedí a pěje,

bludnému plavci

z daleka kyne

vábíc jej do skal

v náručí svoje,

v záhubu jistou. –

A běda plavci,

který ji zhlídne,

popřeje sluchu

svůdnému hlasu –

víc neodolá,

darmo se brání:

zlomené veslo

vlna mu vyrve,

nadzdvihne loďku,

uvrhne do skal,

rozdrtí v kusy –

bludného plavce

s krvavou hlavou

položí k nohoum

ukrutné víle.

Na zlatém stolci

v nádherné síni

v paláci bílém

hle, kariera –

sirena svůdná

v hedvábí, krajkách,

na bujných ňadrech

z démantů řetěz,

kříže a řády,

sedí a pěje,

a běda, komu

na šíji vloží

růžovou patu:

více už nedbá

varovných hlasů

svědomí, srdce –

šlechetnost, lidskost,

pevná dvě vesla

na vzdutých vlnách

lidského žití,

odhodí stranou;

poctivost, přímost

nohama zdupá,

oddaný cele

nejistým větrům

vladařské přízně. –