Dvě sloky.

Ó pomyslím-li, kterak v naše snění

svět podlost svou a pohrdání mísí,

jak namáhá se lží i vřavou denní,

by roztrh’ ruce, jež jsme podali si:

já poznávám, že větší víry není

než víra ta, že celý svět nás klame,

slast největší v tom, že jsme opuštěni

a na tom světě že jen sebe máme.