Dvě sloky.

Na malém jevišti, za noční chvíle,

kdes v sále pěje písně rozpustile,

v nichž dvojí smysl pln je rozmarů;

a piano jak souhlasem by hřmělo

a zraky všech se vpíjí v její tělo

tak svůdné v kroji modrých husarů...

A v ten čas matka vetchá v dusné chýži

se modlí růženec: neb smrť se plíží

jak mlha podzimní, když krátký den.

Tmou polí skučí vichřice jen divá

a v jizbě malá sestra, jež se zhřívá,

přikládá suché klestí do kamen.