DVĚ SLOVA.

Jak titan mohutný, jak anděl s nebe spadlý

tu ležel Otakar již mrtev, bled a schladlý,

a jako z mramoru kdy vodotrysk v sad kypí,

tak ještě ze srdce krev poslední mu chlípí.

Ten idol mnohých děv, ty hrdé, bílé líce,

ty vlasy nádherné po písku splývajíce

a čelo velebné, jež zvyklo diademu

jak těžká přílbice tu dosud lnula k němu,

vše ještě mluvilo tím slavným majestátem,

jenž děsil železem a ohromoval zlatem.

A srdce – velký pták, jenž svými perutěmi

třás’ v hrůze naposled, než navždy ztichnul němý,

co z puklých jeho cev již všecka šťáva spěla

mu na rety a tam jak rudý květ se rděla.

Nah, sedrán ležel tu ten obr, ještě v smrti

jenž pouhým zjevem svým pych nepřátel všech drtí!

Šenk, rytíř, vedle stál, jenž bezbranného reka

byl proklál kopím svým, teď cítil, kterak stéká

mu potu chladný proud přes unavené čelo,

neb víčkem zavřeným královo oko zřelo

mu na dno duše až, i budilo v ní děsy

a rozkoš šílenou a kralovraždy plesy.

Teď zaťal drsný ret a usmíval se podle

a sehnuv k mrtvole se ledové a sbodlé

šept’ slovo:,Kunhuta’ a ,Václav’! A tu rázem

se hnula mrtvola a jako smrtným mrazem

od hlavy do paty se pozatřásla celá

a jako živá zas se dlouho ještě chvěla.