Dvě slovíčka

V jaké to velebné stkví se záři

Ten náš Pražský, ten královský hrad?

Mnoho věků čítá jeho stáří –

Tak osloněnou, tak zbožnou tváří

Dávno nehleděl na vlasti lad.

Zdaž ozářen ke vzácnému svátku?

Zdali slaví roků svých památku?

A tu ze všech končin naší vlasti,

Chvátajíce v zbožném závodu,

Ze všech i Rakouské říše částí,

Jako k besedě plesavých slastí

Zástupy se hrnou národů.

Snad již v luzích jaro ze sna vstává

A lid vábí k hradu jarní sláva?

A slyš! milliony hlasů zpěvných

Splývají v hlas jeden do sboru;

Ne o půtkách a vítězstvích krevných,

Nébrž hymna citů láskojevných

Rozléhá se v širém prostoru;

Ano, láskojevné jsou to zpěvy:

Kdo nám plný smysl všeho zjeví?

Ejhle! anděl vlasti, anděl lásky

Na hrad na královský sletuje,

A na stříbře svaté sňatku pásky

Dvě slovíčka – libozvučné hlásky –

Národům Rakouským zvěstuje.

V tichém slechu vše se úctou chvěje,

An nebešťan milojemně pěje:

„Nejsladší vykázal Tvůrce štěstí

Na lidského blaha obzoru

V sňatku manželském, kde láska kvésti

A svornosti věnce umí plésti,

Kde dá srdce srdci podporu,

Aby po cestách pozemské pouti

Palmy ctnosti mohly dosáhnouti.

Blažen, komu květe toto štěstí

V dlouhém dnů pozemských obvodu!

Kdo však povolán jsa lidstvo vésti,

Jme se hojnosť blaha svého nésti

V prospěch svěřených mu národů:

Tomu budiž sláva nekonečná!

Tomu tříkrát sláva! sláva věčná!

Nuže, národové, pohledněte

Dnes ku Praze na královský hrad!

Čtvrt století již tu nyní květe

Páska, již manželská láska plete,

Páska, štěpně plná ctnosti vnad,

Ježto dvé královských srdcí pojí

A zázraky šlechetnosti strojí.

Pobožného lidu vroucí víra,

Zříditi-li touží Boží stan,

An sil mdloba vůli v pouta svírá:

K dveřím na hrad Pražský se ubírá –

A dům Páně jistě zbudován!

Snaha, ať se Bohu chvála vzdává,

Je královských srdcí první sláva.

Kam zalétla rána blahorušná,

Buď v dáli, buď blízko v prostoru,

Kde svět hněte hladu trýzeň krušná,

Tam královská mysl velkodušná

Štědrou sype povždy podporu.

Slze stírat s lící chudobnosti

Rozkoš jest královské šlechetnosti.

Tam, kde stená lidstvo v trapném boji

S upírem záhubné choroby,

Opuštěno tlíc v úmorném znoji

Teskně touží po zotavném zdroji,

Po výkupu z smrtné poroby:

Z královského hradu pomoc kývá,

Tamť soucitná útrpnosť přebývá.

Tu, kde slabá člověčenstva snaha

Při péči o mládež omdlívá,

K dobrému by razila se draha,

Na sta stkvělých důkazů čte Praha,

Královská jak ruka přispívá.

Rozsívati v lidstvo símě ctnosti

Srdcím královským jest blažeností.

A kde v umění a vědy díle

Hledá důvtip lidstva rozkvětu,

Výtvorům však důmyslné píle

Schází na oživující síle,

Schází na budivém podnětu:

Z hradu Pražského přichází spása,

Tam ochranu pravda má i krása.

Dvé královských srdcí blaze pojí

Páska sňatku po čtvrt století,

A zázraky šlechetnosti strojí

Myslí jednakou, však rukou dvojí,

A tak obé ctnosti zasvětí.

A dnes paměť vznešeného sňatku

Stkví se v lesku národního svátku.“ –

V tom horoucí úcty cit a lásky

Z srdcí lidstva zhůru zplápolal,

A na stříbře andělovy pásky

Dvě slovíčka – libozvučné hlásky –

Čta hřmějícím hlasem zavolal:

„Ferdinandu a Marii sláva!

Sláva, jež se stkvíti nepřestává!

Sláva Dobrotivému buď králi!

Sláva Dobrotivé králové!“

Tak po vlasti, tak po šíré dáli

Opětují slávy zvuk a chvály

Vděční všech národů hlasové.

Jasně zatřpytily se hvězdičky:

V očích českých to díků slzičky.