Dvě slzy.

Ó temná propasti, kam život náš

se vrhá jako spádný katarakt

snů, žalů, klamů srázným úskalím,

až rozstřiknutý o dno věčnosti

v nic rozplyne jak rosa na květu:

tak nikdy jícen tvůj mne nevábil!

Teď vidím tebe – z chmurných hlubin tvých

báj divná zvoní v sluch můj zlekaný,

báj podivná, – však hodna poslechu!

Kdys v časech dávných v kraji neznámém

jel chudý kejklíř cestou neschůdnou

zabloudiv s dráhy v lesích hlubokých.

Nad horami se bouře mračila

a její herold, vichr křídlatý,

ukláněl před ní stromů vrcholky,

s nichž ptačí hnízda letem shazoval.

I první těžké, deštné krůpěje

prach smočily u cesty skupený,

i hrom zahučel kdesi z daleka,

jak na zavřenou bránu přírody

by anděl bouře mocně zabušil,

svůj příchod slavě teskným hřímáním.

A jak potřásal v hněvu kadeří,

spad’ s jeho skrání mnohý zlatý vlas

a bleskem v mraku mih’ se zarudlým.

Nadarmo kejklíř koně poháněl

v běh rychlejší, již ručejemi déšť

prolomil tmavé nebe sklepení

a hrubou plachtu smočil na voze.

Ve roklích vázlo kolo zlomené

a kůň nemohl z místa zemdlený,

a v hromů řev a větrů kvílení,

a v stromů šum a v klení kejklíře

se mísil jeden hlas, však tesknější:

kvil člověka, jenž vydán náhodě

jest hříčkou živlů, věčných soků svých.

Pod promočenou plachtou na voze

se tulí bledá žena v bolestech;

v šat lačná bída nadělala děr,

však ani jednou z něho nevyšla,

leč bledý hlad a černé zoufalství

se jimi draly s vzdechů provodem.

Tak ležela na truhle s loutkami

pol v šaty halíc těla nahotu,

pol v pestré cetky hávů kejklířských,

jich šprýmovná směs s ženy bolestmi

na ďábelský se výsměch pojila.

Tak ležela tu v křečích zoufalých;

ji vozu náraz každý, nejmenší

ve propast vrhal nekonečných muk,

a v soptění svém neustala bouř.

Aj, skála tady v lesním ústupu

v sluj vyhloubena stojí před nimi.

Hle, nad ní v střechu duby obrovské

bratrské rámě vlídně rozpjaly,

a pod nimi na listí sežloutlém

se mokré ptáče s chvěním tulilo.

Sem zaměřil též kejklíř s vozíkem,

odvázal koně, vozík přistavil

blíž k druhé straně jak zeď ochrannou.

Pak do lesa šel, mechu nahrabal,

jím vystlal ženě lože chudičké,

pod hlavu dal jí vlastní šaty své,

v mech suchý vložil nohy stydnoucí;

a jak se matka sklání nad děckem,

jí vlastním dechem ruce zahříval.

A když ustala v štkání bolestném

a v jemnou chtěla klesnout dřímotu,

skráň pohladil jí, čelo políbil,

a v zadumání žalném, hlubokém

za vozem used’ na klest skupený,

v dlaň hlavu složil a rtem nedbale

kouř vypouštěl z své dýmky poslední.

Bouř pomalu za hory zahnala

svých bleskných ořů divé spřežení,

hrom usnul někde v sluji skaliska

a chvílemi jen z těžké dřímoty

se probuzoval temným ohlasem.

Déšť na lupení padal pomalu

a tiše šuměl báje truchlivé,

až dozvuk jich se vloudil do srdce

a z něho slzou v oku překypěl.

Co asi myslil muž tam pod skalou?

zda na život svůj bídný, nestálý?

zda na osud, jenž svoje závaží

po slepu pouští z ruky všemocné?

zda na věčnost, jež v náruč studenou

kdys pojme krále jako kejklíře?

To nemyslil. – On čekal dědice

svých útrap žalných, tušil, v bouři té

že dítětem jej žena obdaří,

a čekal jen, až první jeho pláč

jej zbudí z dum ku slastem otcovským.

Leč ve života neveselý hod

proč přilákal to dítě nevinné,

to poupě nebes, duši andělskou?

Čím uvítá je v kolo života?

Jak nahradí mu bezvědomí slast?

Jen stará bída, žití tulácké

a suchá kůrka s ledným zhrdáním,

na šatu cetka, slza na brvách...

Ó drahé dítě, v žití pestrý vír

to uvítá tě – to, hle! osud tvůj!

Tak přemítal muž v těžkém dumání,

i deště šum se ztajil v haluzích,

a mraků závoj místy potrhán

zas nebes azur oku objevil.

Tu zdá se muži, jakby lehký pláč

jej volal k vozu; – ticho ale zas

jej konejšilo v nové myšlenky.

Teď zřetelnějším zdál se ten pláč být,

leč zase ztich’; než krokem nejistým

se k vozíku muž loudil váhavě,

a v nejistotě ruka chvěla se,

než plachty okraj zvedla do výše.

Jak zvedla ji, tu měsíc vyblesknul

jak lampy kmit nad ložem svatebním

nad ložem smrti zde. – Co viděl muž?

U prsou ženy dítko leželo

jak bledé poupě jitrem zrosené,

a žena v spánku mírném, blaženém

ku srdci tiskla v slasti mateří

plod smutné lásky v slzách zrozený.

Leč bledost dítka muže pomátla;

jen jeden pohled... jeden blíž a blíž,

ty chladné rtíky, oko ve sloupu...

Zde s narozením smrt se objala –

A mlčky hleděl kejklíř k nebesům,

na ruce bledé, v křeči sepjaté,

s vyhaslých očí slza kanula,

jak vzácná perla s boží koruny

by vypadla. Ó v jedné slze té

co žalů těžkých bylo ukryto!

co nadějí a snů tak sklamaných!

A přece kejklíř bohu děkoval,

že duši dítka cestou do těla

zpět obrátil ve blahý eden svůj.

A dlouho stál zde tichý, bez hnutí...

Jen měsíc hleděl z mraků ztrhaných,

jen kapky deštné plály na listech

ve svitu jeho září kouzelnou...

Ó kdyby v této chvíli tajemné

lít’ kolem anděl lidských osudů,

zde mohl by se více přiučit

než v posouvání těles nebeských

ve orloji, jenž sluje vesmírem!

Touž chvíli dále lítla píseň má,

až v hlavním městě stavila svůj let.

Noc rozpjala svou peruť hvězdnatou

na chrámy, mosty, věže, paláce,

a královský hrad, v páru zahalen,

čněl v šero noci šumnou nad řeku,

jak fantom černý; plaše v ulicích,

v nichž sporé lampy kmitem nejistým

svou chvějnou září chodník jasnily,

se neurčité stíny míhaly.

Vše utichlo; i v zámku královském

pomalu zhasly zlaté svítilny,

jen v koridorech dlouhých, ztemnělých

se bdělých stráží kročej rozlíhal.

Vše usnulo, jen na svém loži král

se v pochybnostech zmítal děsivých,

až s lože skočil; půlnoc odbila.

Vzal svícen zlatý v dlaň se chvějící

a v mlčelivý brokát čalounů

krok plaché nohy bořil ztlumený.

Po stěnách pestrých dlouhá zrcadla

jej vlastní tváří v chůzi děsila.

Tu hedbávnou král zdvihl oponu

a rukou ztajil lampy ostrý svit

a okem tužby těžce zkrocené

se díval v ženy svojí ložnici.

Čarovný pohled! v měkkých kobercích,

na polštářích z bílého atlasu

jak lilje bledá spala královna;

těžkým se vzdechem ňadra vlnila,

v něž černých vlasů příval bohatý

se kroužil jako křídlo havraní

nad bílým sněhem v hravém přeletu.

Král pozoroval ňader vlnění

i záchvěv rtů – pak spustil oponu

a k loži svému tich se navrátil.

Zde položil v dlaň hlavu zemdlenou

a dlouho seděl v tichu hrobovém.

Pak vyšel v předsíň, v které komorník

jak bdělý strážce jeho myšlenek

stál připravený ke všem rozkazům.

Král šeptal v ucho jeho vůli svou

a v krátké chvíli s hlavou skloněnou

v komnatu krále vstoupil astrolog.

„Můj příteli,“ tak oslovil jej král,

„ve službě vědy vlas tvůj zšedivěl,

dnes naposledy žádám službu tvou

a odměním ji darem královským,

jen pravdu pověz, pravdu jedinou!

Dnes, ejhle, kniha nebes zlacená

svůj otevírá smrtelníkům klín.

Ó vylož run těch hlubné tajemství,

jímž předurčen jest osud člověka!

Rci pravdu, čím to dítě toužené,

ten dědic vlády, nebi urvaný

mé choti pláčem, země modlitbou,

své zemi bude v letech budoucích!

Snad v chvíli této juž se narodil

a chvíle ta snad rozsoudila juž

nad blahem věků, štěstím národů.“

I ponořil hned šedý učenec

ve knihu nebes pohled bádavý,

však přísná brva více stáhla se

a chmurné oko plálo děsněji

a tenký ret jal tak se hovořit:

„Dnes vládne Mars, můj pane královský,

a těžce tebe raní věštby hlas;

to dítě, jež se nyní zrodit má –

ó mírni žal svůj i své leknutí! –

tvé zemi bude pekla odkazem.

V svých choutkách Nero, divoch zběsilý,

sám strhá hráze všechněch zákonů

a v hrubém kalu chlipných orgií

nad Tiberia bude vynikat.

Sám vznítí dlouhou válku domácí,

kde válčit bude proti otci syn,

kde uvolněné smečky furií

říš v pohřebiště rázem promění,

kde krví blankyt hustě zatopen

se zaskví letem zářných vlasatic,

jež věští hlad i moru žhavý dech.

Co vystavěl tys pílí obrovskou,

on drzou rukou v rumy rozmetá,

až mukou, vztekem odkojený lid

jej k popravišti tomu zavleče,

kde tisícům sám dřív ustrojil hrob!“

Kmet domluvil a vyšel z komnaty;

král ale dlouho letěl k nebesům,

co asi myslil, – nikdo nepoví:

zda klnul sobě nebo osudu,

má píseň neví – avšak v chvíli té

z ložnice královny sem dolít’ vzdech,

provázen stonem trapných bolestí,

a nežli král se vzchopil od okna,

juž vesel jemu hlásal komorník,

že zdráv se zrodil dědic toužený.

A za chvíli u lože ženy král

v náručí držel dítě osudné,

a z hradeb zámku děla hřímala

a zvony se všech věží hučely,

až vzduch se chvěl tím sterým ohlasem.

Leč králi s oka slza kanula

tak hořká, palná, jak ta předtucha,

jež svírala ho kruhem železným.

Ta slza byla trpkou výčitkou,

však tekla darmo; – anděl osudů

kdes novým světům dráhy určoval,

co jemu žal a bída národů!

Co dál se stalo, nelze povědít,

jen zachovalo staré podání,

že ryzou pravdu věštil astrolog.