Dvě terciny.

Z propastí noci táhlo mne to vzhůru

vždy výš’ a výše, blíž ku světla zdroji,

až slech’ jsem z dálky zpěv andělských kůrů.

Však noci stín a stesk zbyl v duši mojí,

dar země, z ráje vyhostěné matky;

těm v ráji byl jsem cizí; – k matce svojí,

prach do prachu, se mlčky vracím zpátky.