DVÉ TVÁŘÍ

Jaké se šťávy v tobě promíchaly,

jaké že vrstvy v tebe složily?

Nejbližší šumí krev, ach, z jaké dáli,

tep životů, jež dávno dožily!

Mým obrazem že jsou ty mladé rysy,

v záhadné tváři číhající zlo?...

A od proudu, jenž připlul z kraje Kdysi,

se odtrhnuv, já zírám v zrcadlo:

Jakých že chmurných dědictví má sledy

ten cizí obraz, jemuž říkám Já?

Z minula, dítě, k zítřkům nesem jedy,

pravěkých vin my vlna dědičná.