DVĚ VÍDEŇSKÉ GLOSSY. (I. Laxenburg.)

Rakouska starého symbol,

v podletním dnu bílé páry,

líně roztažený v dálku

starý Laxenburg si hoví.

Nízkých staveb žlutý nátěr

nudí jako jednotvárné

žaluzie ve všech oknech

spuštěné – tak monotonní!

Ovšem, park je obrovitý,

ale rovněž stejně fádní,

nudně zelené jsou louky,

nudně zelené jsou stromy.

Vše tu přežilé a vetché,

staré hříchy, nový nevkus;

vše tu zastaralé, stejné,

nové nádraží, hrad starý.

Ale především jak všecko

pečlivě tu ostříháno,

jak to v starých, zlatých časech

v Rakousku vždy bodrém bylo.

Co tu chci? – Proč jen jsem přišel?

Známo jest přec, že vždy hrobům

vyhýbám se na sto kroků,

vřelý života jsa ctitel.

A zde ticho, zde poušť mrtvá!

Víc než smrt u kapucínů

mluví k duši – Zpátky v žití!

K omluvě mám pouze toto:

Ve Versaillech rovněž stejně

dělo se mi – ale přece

francouzské hrob minulosti

nějak byl mi koketnější.

Nějak více mluvil k citu...

než zde zeleň jednotvárná,

palouků a žaluzií,

snících, spících v letním vedru.

A já zmožen nostalgií

života, já musil odsud

v rušné město, jemuž s Straussem

Lanner jedinými bohy.

Za každou však žalusií

trochu jí kraj nadzvedaje,

zřel jsem, starý Voltaire stojí

a se chechtá ironicky.