DVĚ ZÁPASIŠTĚ.

Arenu římskou moře na pobřeží

jsem velkou, tichou zřela v ssutinách,

tak její kostra bez pohnutí leží

a nad ní zápas obrovitý v snách.

Moře je modré, vzduch se sluncem chvěje,

noc z temna září čistým zlatem hvězd,

co životů tam vešlo bez naděje,

že zpět jim zbude jedna volná z cest!

Tam člověk hnán byl v smrti zápas krutý –

a klesal v koloseu přemožen,

mně zdálo se, že šelem zrak zřím žlutý,

svítící tmou, jak dějů dávných sen.

A potom doma k nebi zeti vzhůru

továrnu ve troskách jsem viděla –

moderní koloseum – padlou stvůru,

jak trestajícím mečem anděla.

Zde také mnohý zápas po člověku

lvím drápem sahal k srdci – souzený,

tou velkou silou v našem zlatém věku

byl gigant stroj a hluché řemeny.

Tak němé druhé zápasiště stojí – –

jak první – nad ním ortel času spěl, –

a cítím v srdci tu, že zápas dvojí –

však jeden boj o život – předcházel!