Dvě ženy.

Prokvetly dvě růže

V sadě všehomíra,

Vábné v obou lůže

Měla krása čírá.

Však z nich jedna svadla,

Trn jen ostal od ní,

Jen ta druhá mladla

Sličněji den po dni.

Pro vděk milozraký,

Co tkvěl v její řáse,

Lnulo nebe taky

K její divné kráse.

Kvítka nevyskytla

Na sadě se světa,

Dvou žen divně svitla

Krása milokvětá.

Jak svit luny skvělé

Nad hvězdy jest ctěný,

Tak v žen ve všech čele

Skvěly se ty ženy.

A z nich byla jedna

Lunou na úbytě,

Smrti do bezedna

Propadala hbitě.

Když ta zrodila se,

Příroda se smála,

Ale v krátkém čase

Ostala jak skála.

Kde svou zvedla nohu,

Zapustl ráj dřevní,

Vzdorně proti Bohu

Vstali vrazi zjevní.

A ta žena druhá

Lunou byla v zrostu,

Darů Božích duha

Stála nad ní v skvostu.

Když se na svět brala,

Ploulo nebe v nachu,

Země v ples se dala

Zproštěna jsouc strachu.

Ples ten ve přírodě

Každým dnem víc zrostal,

Svět se v jejím plodě

K věčné spáse dostal.

Byla na obloze

Lidstvu jasná zoře,

Za ní v zlatém voze

Slunko vyšlo z moře.

Ona zimné mrazy

Proměnila v máje,

A kde byly srazy,

Rozkvetnuly ráje.

Znášli ženy ony?

Jedné jméno Eva,

Druhá bez úhony

Jest Maria děva.