DVĚ ŽIDLE

Na Tebe z ranních novin zeje

zjev všední zaznamenaný:

položil hlavu na koleje

robotník nezaměstnaný.

To jakž-takž, pro mě za mě,

však horší dovíš se rány:

vyrve tobolku z ruky dámě

zas dělník nezaměstnaný.

Nemesis jde těžkými kroky,

vleče ho před soud svolaný:

slízne za loupež čtyry roky,

slyš! dělník nezaměstnaný.

Ztracený život, krádež bují

ti denně tesknou před tváří.

A proč ti to vše vypravuji?

Dovíš se dále, čtenáři!

Sjezd nových výtečníků sídlí,

šestnáct křesel k disposici:

pardon, jen patnáct, jednu židli

přišněrovanou k zadnici

má Luciprtka-Kotochvostík,

kteréhož ani heverem,

ni žduchancem, ni křikem, zlostí

nevypáčíš z ní v boji zlém.

Vřesk strašlivý zní z domu pater:

oč běží výtečníkům těm?

Žid, buržoj, bratr, soudruh, páter –

každý chce býti ministrem!

V pokoji panském seřadily

se křesla k panské muzice,

však židle dvě na nic nebyly

a patřily již do pece!

Je pravda: řádné platy nesly,

koryto, auto zářící,

však čerň chudobná těch dvou seslí

záhubu chce, řvouc ulicí:

„Do ohně s nimi či do řeky,

nech houpají se na vodě!

Je sice panský zadek měkký,

však velká bída v národě!“

„Šanujte peněz! Prý jste mistry

i odborníky duchem svým:

tak místo na pány ministry

groš dejte nezaměstnaným!“

„Prý starý mudrák v sešlé říze

prohlásil, hladě brady lem:

Lump ten, jenž utrácí peníze,

jichž nezarobil v potu svém!“

Co nám po pošetilém starci?

Ty vyřazené židle sem:

na vzdor každému mravokárci

my sobě do nich zasednem!

Kdo proti, toho jako krtka

hněv spravedlivý rozdrtí:

Jak Kotochvostík-Luciprtka

v nich posedíme do smrti!

Jak dobře v ministerském krově,

jak sladko prožít tu dobu:

po mustru Kotochvostíkově

chcem sedět na nich do hrobu!

(Ó lidé utrhační, ó vy!

Jak zlé ty lidské huby jsou:

křivdíte Kotochvostíkovi,

špiníce ruku přečistou!

Neb Kotochvostík desetkráte

by pustil židli, jda všem vstříc,

jak lepší křeslo jemu dáte,

jež stojí výš a – nese víc!)

Nuž židle sem! – (otevřem krámek,

již zavřený a nový ne!)

Do nich se posaď Mošur-ramek

a soudruh Muky-Puky-ne.

Všem měřte rovně: když je zdrávo

dělníkům v práci trávit dni,

též na robotu mají právo

poslanci nezaměstnaní.

Dělníkovi nepostačuje

tovární práce v běhu svém:

kus pole sobě připachtuje

a robí na něm večerem!

My přece jsme zástupci lidu!

Jak dělník dvojí práci chcem:

netrávit dni jen v tupém klidu,

a proto spravedlnost všem!

Sto náměstků-předsedů zrobte

a zbytek pánů ministry!

Plat trojí každému vyklopte,

kdož apetit má přebystrý!

Chcem státním autem za hranice

či do Slovenska na hony:

nechť zuří chátra sebevíce,

Nás chrání vlasti zákony!

Tak židle sem! Rozbijem stánek

pro ministry – pro chlapy ne!

(A nezardí se Mošur-ramek

ni soudruh Muky-Puky-ne!)

Chceš ještě někdo zdobit vládu?

Dí klidný muž, pan Opršal:

Bez portefeuille pro parádu

bych ministrů vám nadělal.

Habemus papas! – Se raduje

tisk všech stran i tisk nestranný:

provazem v lese krk stahuje

robotník nezaměstnaný.