Dvěma matičkám.

Znáš, holubice sněhobílá,

tu stříbropěnnou Vltavu?

Na tvojich křídlech odesílá

má touha tisíc pozdravů

těm starým zdem, pod nimiž ještě žije

ta naše velká, slavná historie –

kde věčně mladá a tak stařičká

o lepších dnech sní Čechů matička.

Znáš, sněhobílá holubice,

ten malý, šedý domek prostřed ní?

Co touha má tam létni přes ulice

a v jizbu si jí k nohoum přisedni,

a za mne slíbej se rtů její žaly,

i vyschlé ruce, co mne kolébaly –

vždyť duše ta, tak vetchá, chudičká

je moje drahá, dobrá matička!