Dvěma nedochůdným kritikům.

Já vždy byl divný, snivý hoch:

mne tolik lákal jitřní třpyt,

když lehá duhou na pažit –

já rosy vssál, co jsem jen moh’.

Já nořil duši v šeřík, hloh

a vpíjel lesní šum i klid,

já rád tak slýchal bouři hřmít,

již chrlil černý mraků stoh.

Zář hvězd, vzpomínek modrý zrak,

šíř obzoru, hled do oblak

mne zapředly v sen, do pohádky...

Kde jsou ty čisté duše svátky? –

Teď slintá na ten zlatohav

svou špínu kýs „moderní“ brav.