DVOJČÁTKA.

O jaké štěstí, v letní noci

o lenoch opřen lavičky,

skryt všetečníkům, líbat moci

skráň drahé dívčí hlavičky;

když snítka šumí snítce lásku

a růžné poupě poupěti,

svou dívku líbat v ében vlásků

a tisknouti ji v objetí!

O blažení, ti milující!

Pro dešť polibků neslyší,

jak ve koruně v šeru snící

se ozval šepot ve výši.

To v stínu lípy v noční době,

kde z břízek sbita lavička,

se, šeptajíce, tulí k sobě

dvě drobná děcká tělíčka.

Jak hezka jsou v té květů kytce,

jež věsí se jim do klína,

v tom věnci snítek, jenž je stydce

lupínky svými opíná!

A na milence patří k zemi,

jak na tatíčka s matičkou

a polou skryty haluzemi,

jak libují si hlavičkou!

„O kterak se již těším, duško,

až ukryje nás peřinka,

mne napřed, potom tebe, družko,

jak řekla víla kmotřinka.“

Však druhé dí: „Já půjdu dříve,

tys pěkné sice děťátko,

však, ó to srdce dobrotivé,

oč, že má raděj děvčátko...“

A prou se... Až tu hošík milý

jal chumáč květů po straně

a od jakživa rozpustilý,

klep’ sestřičku svou do dlaně.

Ta pláče... Jako jitřní rosa

se třpytí slza ve zraku,

když, rozpuštěný vlas a bosa,

jich kmotřinka jde z oblaku...

A konejší je: „Nechte pláče,

jste obě hodná děťátka!“

A hladíc je: „Už nejináče,

já udělám z vás dvojčátka.

Jen sečkejte, až s příštím jarem,

kdy plným sladkých polibků

těm milencům zde k máji darem

vás obě pošlu v kolíbku!“

A děťátka se v slzách smějí

přes vonné lípy květný lem,

a dole rtíky v jednom znějí

polibků sladkých ševelem.

O blažení, ti milující!

Jak nevinná dvě kuřátka,

hle, ve koruně lípy snící

jich příští pěkná dvojčátka...