DVOJÍ JARO

Po dusné noci jsem vyšel a spočetl počet tepů,

který ještě mi zbývá. –

Stromy, jež včera kanuly sněhem,

dnes pršely květy –

a ty jsi stála na perroně lokální dráhy

ve sportovním dresu, kolena nahá, protěž za kloboukem,

baťoh, sukovitou hůl, pudřenku v ruce,

úzké barvené rty – Jsi hoch či dívka?

Mé srdce chvěje se nejistotou.

Shakespearova Rosalinda z Arden,

či Faidon ze Symposia?

Proč slza, trysklá mi náhle v srdci,

změnila se v květ?

Protože tys na mne pohleděla?

Proč schvátil mne hlad líbati tvé vlasy,

a celovati tvé nahé tělo?

Vše jest jen sen. Na tvůj vlak zvoní signál.

Kdybych byl Sokratem, ty Faidonem, dívko,

celoval bych tvé rusé kadeře v prytaneiu

řka: „Co bude z tvé kadeře zítra?“

„K tvé památce ostříhám si vlasy, Sokrate,

s tebou zemře můj půvab –“ řekla bys.

Ale ty, dítě, jsi dívka, tvé pohlaví je sladší,

na cestu svítá ti slunce.

Spěš, nádražím supí tvůj vlak.

S bohem, na neshledanou –

kam jen se hneš, čeká tě láska.

Ale mne číše bolehlavu.