Dvojí jízda.

Vraný kůň mně řehtal doma,

já jej nechal doma stát,

cizí ryzák lépe jeho

se mnou v let se může dát.

Ale, ach, ni jezdec koni,

ni kůň jezdci uvyklý –

divoce se ryzák spínal

a mně uzdy unikly.

Bez obrany, bez ochrany

vyletěl jsem ze sedla,

klna choutce, která v zlotu

takovou mne zavedla.

Hřivou vlaje, srstí záře

přicválal tu hnědouš můj,

zařehtal mi: „chceš-li k cíli,

na ryzáku neharcuj.“

Nikdy více, koni milý,

ty jen, ty mne vždycky nes! –

Vsedl jsem a bleskorychle

pod nás svět ve hloubí kles.