Dvojí květ.

Stál jsem za červánků při májové vnadě

na dědově dávno odcizeném sadě,

všecko vůkol zvolna utichlo a spalo,

rudým zlatem nebe údol oblévalo.

Stál jsem v zamyšlení dlouhou dobu, dlouhou,

srdce chvělo se mi lítostí a touhou,

tu v korunách stromů let zašuměl vánku,

zavzdychaly větve jako z polospánku.

Z dálky zvonek teskně na klekání zvonil,

mimo mne i ve mně vonný květ se ronil,

květ vzpomínek zlatý v duši a touž chvíli

na skloněnou hlavu květ jabloně bílý. –