Dvojí odkaz.

Vítr fouká, sníh se chumelí

jako z cejchy peří –

stará ruka tluče na faru

do oken a dveří.

„Sluho Páně, neť má na loži

po zpovědi žízní,

vstaň a pojď ji slovem potěšit

v starých hříchů trýzni!“

Sluha Páně okno otevřel,

shlédl k ženě na zem –

„Potěš Pánbůh duši ubohou...

já se třesu mrazem.“

Vítr fouká, sníh se chumelí

jako z cejchy peří –

„Vstaň a pojď, náš domov v poustce je

u hřbitovních dveří.“

Duchovní jen stočil nábožně

k nebi svoje očka –

„Zítra, matko... neť tvá zajisté

úsvitu se dočká.“

Nad farou se mraky zvedají

jako boží hněvy –

„V odkaz od ní poklad dostaneš,

o němž nikdo neví!“

Mraky sněhu hrozí spadnutím,

vichr oknem mlátí –

„Přijdu brzo ještě poslední

útěchu jí dáti.“

Vítr fouká, sníh se chumelí

jako z cejchy peří,

a pan farář v plášti zahalen

cestu k poustce měří...

V rozedranou vešel chalupu,

uvnitř nahá bída,

a když v koutě zahlíd nemocnou,

zbledl jako křída.

Ukázala rukou na košík –

„Zvu sem na dvojí tě

odkaz – vol si!“ – – a on v koši zřel

oprátku a dítě.