Dvojí pouta.

Má světnička je prostý malý kout,

k ní přikován jsem vazbou dvojích pout:

jsou milá žena má a moje Lila;

cit rovnou cestou orlem k nebi vzlétá,

ta přítulně-li pouta plnokvětá

kol šíje se mi svila.

Vy, již svá hrdla v zlatých límcích máte,

snad pyšně slovům těm se usmíváte,

leč přec je tak a bude bohdá vezdy,

ty čtyry zory ze dvou milých tváří,

jež ve zvučící nitro moje září,

jsou víc než vaše hvězdy.

Mám víc než řádů stuhu malovanou,

mne miliony písní v duši planou,

nechť v prostou řízu postať má se halí;

když vsednu na svou okřídlenou brůnu,

výš hradů vašich vylétám, výš trůnů

a vidím, jak jste malí!