Dvojí slasť.

„Chci umřít, jediná ta radosť zbývá!“

Tak chorý člověk, opuštěn a zmámen

již nudou žití, chce, by hrobní kámen

v něm srovnal všecka marná přání divá.

A v stínu bohů dvou se kolem dívá.

Ten jeden bůh je život, slasti pramen,

a druhý smrt, jež hrou kovových ramen

jej uchopí, až s vichrem v chaos splývá.

A člověk hroznou dvojí slasť tu tuší:

co větší, neví, zdali bdít či spáti

a v zapomnění věčné hroužit duši.

Ó jaká slasť – být, nebýt – která větší?

Já viděl živé děsnou chvět se křečí

a mrtvé věčným úsměvem se smáti.