Dvojí svět.

Jde ztichlou hlavní třídou rychlým krokem;

sem tam se známá noční stafáž mihne

a zas jen slyší dunět kroky vlastní.

Je rád, že teď ni nezavadí okem

– jak ve dne – o dav, jemuž vyhýbá se,

dav lidí, kteří že jsou zcela šťastni,

jdou dokumentovat sem modním šatem

a divným hovorem a divným smíchem...

Jak pálívá jej svrchník ošumělý,

kdy noblessu tu... míjívá zde chvatem!

A není závistí a není hříchem,

co myslívá, kdy vidí jak jej dělí

ne krok, než propast od té šťastné... třídy –

ta závrativá propast hmotné bídy.

Což o něho! Však doma profil milý,

kol něho drahé ony vlasy plavé,

a pak – ty hlavičky dvě kadeřavé –

a pak – pak nouze. – – Níž se hlava chýlí,

v ní bol a slast jak soubojem se bije:

bol bídy, která vrásky ve tvář ryje,

slast tvůrčí – vlité v duši melodie.

Jde ztichlou hlavní třídou. – Stanul náhle.

Sbor čtyrhlasý... To zvuky jeho táhlé

sem z prvního – slyš – patra doznívají.

Už finale se ve potlesku tají.

Teď chvíli hovor, zacinkání číší,

i druhé, třetí, – zase hovor hlasný

se rozráží tou tupou noční tiší. –

Je rodinná to slavnost bezpochyby.

Chce prchat dále: tamo kroužek šťastný –

a on zde v chladnu. – Doma... Akkord libý

v tom z kláves tetelí se, dolů řine

a za ním druhý, jiné, opět jiné:

ten zní tak něžně, ten tak rozvroucněle,

ten soptí vášní, tu zas ozvuk žalu

a ve všem výraz mužné síly smělé. –

– Když závěrečné zvuky dovířily,

hřmí pronikavý potlesk na pochvalu

a hlučné „Bravo!“ – Číše zazvonily.

Stál nehnutě. Co zaškublo mu lící?

Žal? Pohrdání? Touha? – Těžko říci!

– To tleskali tam – jeho komposici. – –