DVOJÍ SVĚT

Vychází slunce ranní nad údolí,

s ním skřivan letí v písni jitra hlasné,

jak dětské oko září nebe jasné,

jen lehká pára stoupá z luk a polí;

my dál a dál spěcháme v divém letu,

až na rozhraní stanem dvojích světů.

Ó, znám ty hory, jež mým zrakům mizí

a v mlhy závoj pomalu se halí,

to byl můj svět, – to byl můj domov sladký!

Však nevím, co mne očekává v dáli,

neznám ten život pochmurný a cizí –

nuž, naposledy k horám ještě zpátky!

A tak staneme opět v středu lesa,

kde nad bystřicí šťastné ptáče plesá,

kde kvítko zvolna kolébá se v mechu,

jak vonělo by pro mne na potěchu,

kde často stromy pod chladivým krovem

mluvily ke mně něžné lásky slovem,

kde i ty hrdé, zadumané skály

vstříc ozvěnou se na mne rozesmály.

To byl můj svět tak důvěrný a milý,

jak čarovná báj lesní plaché víly.

Hle, co ční k nebi omšená ta skála,

tam kolébka mé poesie stála,

tam světu svoje odhalila líce,

tam lahodou se děcka rozesmála,

ač nad ní plála často blýskavice

a divá búra nad hlavou jí hrála.

A níže šumné řeky ve údolu

tam bloudili jsme často v dumách spolu,

tam vzkvetla bledá růže milování

a v srdce moje všecku vdechla vůni,

že zajásalo v rozkvětu a plání

jak zlatá muška léta na výsluní;

ba že i posud láskou tou se chvěje

jak list leknínu, kdy nad vody šerem,

v jasmínu vůni, v promyku hvězd sterém

naň dumná luna paprsky své seje;

a posud v strachu o svou lásku trvá,

snad že to byla jediná a prvá.

Však zatím co se hory v dálce tratí,

co bledne červánek, jenž s nimi pluje

a zlatým lemem modrou mlhu zlatí,

již nový obraz se tu rozvinuje.

To jiný vzduch, to jiný lid a země,

až podivem se chvěje srdce ve mně.

Namísto hor – jen rokle se vlnící,

namísto orlů – skřivan šveholící,

namísto bystřin – rybníků pláň tichá,

jež v slunci jako spící děcko dýchá.

Na břehu řeky svěží kypré luhy,

v nich kolem bílé vísky rozeseté,

nad nimi orné, nedozírné pruhy,

pak sad, kde réva úponky své plete,

kde kvete růže, zraje broskev zlatá.

A což ten lid, ten uvítá tě v zpěvu,

jest pilný v práci, družný ve úsměvu

jak obloha, jež nad ním rozepjatá.

A v městech jeho jarý ruch a píle,

nad řekami jak nádherné to mosty –

a Božím hodem jest mi tato chvíle,

kdy zem bohatství, krásu i vše skvosty

sem vyložila k podivení mému

jak při návratu matka synu svému.

Hle, moje vlast! – A na takové výši

jsem neviděl ji borů ve zátiší,

a čím dál zrak tím květným těká dolem,

tím srdce kypí radostí i bolem

a na rtu chvěje upřímné se přání,

by na ni Bůh své rozlil požehnání!

A dále, dále jako perla drahá

na ňadrech jejích matka naše Praha!

Jen viz to moře paláců a věží,

jež upomínky dávné slávy střeží,

jen viz ty víry řeky stříbropěnné,

oblouky mostu, jenž se nad ní klene;

ten Vyšehrad – ta skála jeho holá

a minulost i praotců tvých stíny,

to město, vzduch, ty šumy Vltaviny

i vlastní srdce ku činům tě volá.

To jiný svět než ve pralesů stínu,

tam myšlenek svět – zde svět rázných činů,

tam sladké něhy svět, svět snů a dumy,

tam mladostí tvou každá sosna šumí.

Zde mužství strom, zde činů velkých půda,

zde život bujný, zářící a vřelý...

a brzy již tě schvátí jeho střely,

jak přivítáš ho, duše moje chudá?

Jen poklidný buď v radosti i žale,

a nechť i bouří dějů vlnobití,

ty nad ním výše, krásy na úvale

si trhej věčně ideálů kvítí;

a hleď, by kvapné, vzdmuté proudy žití,

jež čím dál více s nespoutaným hněvem

v základy světa perou a burácí,

tě našly v tiché, vytrvalé práci.

Nechť vlasti sloužíš kladivem či zpěvem,

přec všemi stejně vlna času zmítá,

rozličná cesta – cíl však máme jeden

a píseň jako ruka mozolitá

nám tenkrát sklene blaha pravý eden,

když v mysli každého jak v mysli tvojí

se myšlenek svět s činů světem spojí.