Dvojí touha.

Vlak jel spící krajinou;

na ztemnělé stál jsem hrázi,

díval se, jak dolinou

dým a kotouč jisker hází.

Proti náspu, kudy jel,

v stromoví se tměla chata,

okna, kde se plamen skvěl,

byla září celá zlatá.

A v té záři kdosi stál

hlavou nachýlený k stěně,

k vlaku, který dál se hnal,

dívaje se roztouženě.

A ve vlaku rovněž tak

ku chatě se díval kdosi;

dvojí roztoužený zrak,

v kterém dvojí duše prosí!

A juž okem básníka

já jsem četl v duši obou,

toho, jenž v dál uniká,

toho, jenž spjat těsnou kobou.

Za vlakem si tento vzdech’:

Ó kéž mohu dál tak hřímat,

v divý hon a rej a spěch

nekonečnost obejímat!

Valná dálko ! Prostory!

Země neznámé a cizí!

Za moře dál, za hory!

až kde lidská stopa mizí!

Do temnoty, do záře!

Do azuru, věčně dále!

Pryč jen z toho žaláře,

kde svá pouta hryžu stále.

Nekonečnost, svoboda,

číše, jejichž na pokraji

vře mi všecka lahoda

a jež stále unikají!

Hřímej, vlaku, v noc i den,

kol mé chaty hřímej drakem!

Přehluš vzdech můj i můj sten,

co jen s uvězněným ptákem? –

Druhý, jenž stál ve vlaku

skláněje ven čelo snivé

šeptal: Rudý přízraku,

kam se řítíš v jízdě divé?

Nikde klid a nikde mír,

stále v nové rveš mne scestí,

v nových bojů nový vír...

Bože, chata, jaké štěstí!

V stromoví je ukryta,

v oknech plane zlatá záře,

kde se lampa zakmitá

nad knihami samotáře!

Kolem vůně, ticho, šer,

ptáků zpěv, smích zdroje v trávě,

zvonů „ave“ pod večer

a klid unavené hlavě.

Zapomnění s lásky snem,

věčný svatvečer tu v duši,

který ani rachotem

divý ten vlak nepřeruší.

Chato! sni zde v stromech dál,

pohled ještě slední, dlouhý!

Jistě, kdo v tvém okně stál,

zná jen štěstí, nezná touhy. –

Dávno vlak mi v dálce znik’,

dávno zhasli světlo v chatce,

kraj se zatměl v jeden mžik,

ticho, všecko spalo sladce.

Jen mé srdce v žití taj

zřelo, jak se tká a vlní,

kde jest každá touha ráj –

dokud jen se nevyplní.